Říjen 2010

Valerie-4.část

30. října 2010 v 19:54 | Míša |  Příběhy

Otevřela jsem oči a rozhlížela se kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem si vlastně uvědomila, kde to jsem. Koukla jsem na hodinky. Bylo pět. Spala jsem skoro dvě hodiny.
Vstala jsem, v koupelně si trochu opláchla obličej a dlouhé neposedné melírované lokny jsem si sepla znovu do spony.
Vrátila jsem se do pokoje.
Zapnula jsem rádio, otevřela dveře na terasu a uvelebila se do proutěného křesla.
Lehký květnový vánek mi dělal moc dobře. Koukala jsem po okolí a nechala se unášet hudbou.
Z rádia se ozvaly první tóny nějaké melancholické písničky.
Přesně k mé náladě.

Sadly, that´s how you´re feeling
sorry, my heart was deceiving
I want you to know, our time had it´s reason
long before my love was gone
I felt that this would go wrong.
Don´t be so unhappy
your life has just begun
Don´t be so unhappy
there are wars that can ´t be won

Ta píseň, ty slova.. Jako by mi mluvily z duše. Slyšela jsem tuhle píseň poprvé, ale hlas toho zpěváka mi byl přesto povědomý.
Ale neuměla jsem si ho v té chvíli přiřadit.

Vstala jsem, zavřela dveře na terasu, vypnula rádio a vydala se po schodech do haly.
("No jo, já vlastně nevím, kam mám jít.") pomyslela jsem si.

"Jani, strejdo, haloooo! Mám hlad, ale nevím, kudy kam" zavolala jsem nahlas.
Vlevo se otevřely dveře a strejda se mi s úsměvem omlouval.
"Promiň Val, ani jsem ti to tady neukázal. Po večeři tě po domě provedeme." pokynul mi, ať jdu za ním.
Ocitla jsem se ve velké místnosti, která byla sloupy opticky oddělena na dvě části. Vpravo byla kuchyně a vlevo jídelní kout.
"Posaď se kam chceš Val, už budu nosit na stůl." usmála se Jana.
"To v žádném případě. Přece tě nenechám, abys mě ještě obskakovala. Pomůžu ti." odpověděla jsem, vstala a šla ji pomoct. Vzala jsem nachystané talíře s pečeným masem a brambory, odnesla na stůl a nachystala stojan s příbory.

"Bylo to výborné Jani, děkuju." pochválila jsem večeři.
Strejda mi ještě s plnou pusou přikyvoval.
Jana se s díky usmála.

"Tak Val a teď bych s tebou chtěla probrat pár organizačních záležitostí ohledně tvého nástupu do nadace." spustila.
"Jsem jedno velké ucho." čekala jsem, až bude pokračovat.
"Tento týden máš ještě volno. Nechám tě vydechnout, ať se aklimatizuješ a trošku poznáš okolí." napila se vody a já přikývla, že poslouchám.
"V pondělí se mnou už pojedeš do nadace a tam tě seznámím s jejích chodem, programem a vším, co je nezbytné.
Za 14 dní o víkendu tady u nás doma chystáme velikou akci, abychom sehnali nové sponzory.Takže práce bude hodně. Zrovna sháníme nějaké zpěváky a baviče, abychom zajistili program, ale musí být ochotni vystoupit zadarmo.
A mimochodem, " usmála se na mě, "bude to hned i tvá premiéra. Přichystej si nějaké dvě písničky, kterými celý večer zahájíš.
"No páni." vydechla jsem a zírala na Janu s otevřenou pusou, až se strejda začal smát.
Takový rychlý a perný nástup jsem tedy nečekala. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu vzpamatovala.
"Rozkaz madam, provedu!" prohlásila jsem už při plném vědomí a s úsměvem zasalutovala.
"Kašpare!" prohlásil se smíchem na můj účet strejda a zvedal se od stolu.
"Tak a dost práce holky moje. Sklidíme ze stolu a jdeme na tu slibovanou prohlídku domu."
S Janou jsme obě vstaly a vydaly se za ním.

Dům to byl opravdu nádherný. Dole kromě haly, kuchyně a jídelny byla ještě koupelna, ale celé spodní části domu vévodil obrovský obývací pokoj, který se skrýval za mohutnými posunovacími dveřmi.
Obývací pokoj byl laděn kombinací moderny a starožitností. Dominantou však byl krásný kamenný krb. Naproti krbu byly krásná francouzská okna a dveře na spodní terasu s přímým vstupem na zahradu. Koukla jsem nahoru a zjistila, že přímo nad ní je terasa mého pokoje.

"Tady bude příští týden ta akce." obrátila se na mě Jana.
"Naproti dveřím terasy, tam, před tím živým plotem," ukázala směrem před sebe, "bude postaveno pódium s aparaturou, ať jde hudba dobře slyšet i do domu. Před ním bude taneční parket. Po zahradě, na terase i v obýváku bude posezení pro hosty, rautové stoly, na támhletom kraji terasy barový pult a do haly na stojany uděláme prezentaci fotografií dětí a seniorů, které jsme navštívili a kterým jsme pomohli." dokončila.
V tu chvíli měla Jana opravdu můj velký obdiv . Dělá toho tolik, pro lidi, které ani nezná. Poctila jsem jistý vděk a zároveň vzrušení, že se toho můžu taky účastnit.
"Bude to nádhera, Jani." probudila jsem se konečně ze zamyšlení a otočila se k Janě.
"Máš opravdu můj obdiv, za to co děláš. A taky ti děkuju, že jsi mi dala příležitost se toho všeho zúčastnit."
"Není to vždy jednoduché Val. Však to poznáš sama. Když sedíš u postele malých dětí nemocných rakovinou, nebo nemohoucí staré ženy, za kterou už několik let nepřišel nikdo z jejich blízkých a ty se ji snažíš rozveselit a zpříjemnit poslední chvilky, které ji tady zbývají..." odmlčela se.
"Musíš být silná a nedat na sobě nic znát. Ani smutek, ani lítost. Toho si zažijí sami až až. I když se ti chce vykřičet nahlas do světa, že to není spravedlivé a třeba proč musí umírat tak malé děti." povzdychla si.
"Ale není to tak vždycky.Když už někomu opravdu pomůžeš, ať už rodině, která nemá na léčení svého dítěte, nebo té staré dámě vykouzlíš úsměv na rtech.. Ty úsměvy a naděje v jejich očích, to je ti tou největší odměnou." usmála se na mě.
Nevěděla jsem, co na to říct. V hlavě se mi promítaly její slova. Zvládnu to? Budu tak silná? Ve svém nynějším rozpoložení jsem o tom silně pochybovala. Snad jednou...

Zanedlouho potom jsme se rozloučili a já šla do svého pokoje. Vyřídila jsem si e-maily, dala si horkou koupel a zalezla do peřin. Poprvé, za tu dlouhou dobu jsem spala vydatným spánkem a měla bezesnou noc.



Valerie-3.část

28. října 2010 v 15:45 | Míša |  Příběhy

"Celní kontrola!" ozvalo se ode dveří kupé.
Pro jistotu jsem vytáhla pas i občanku, potvrdila, že nemám nic k proclení a dál se tomu muži nevěnovala.

V kapse jsem vylovila lístek s telefonním číslem strejdy Radka. Vzala mobil, vyťukala číslo a čekala, až se ozve známý hlas.
Strejdu mám moc ráda. Je to tátův bratr a když si tak promítám, byl to strejda, se kterým jsem se vídala v dětství víc. To on mě jako první bral na oslavu mých narozenin a byl i na mé svatbě, i když táta ta nebyl.
"Kraus." ozvalo se z mobilu.
Ohlásila jsem se, řekla, že jsme přejeli hranice a v kolik má být na nádraží.
Se slovy, že se oba těšíme jsme zavěsili.
Strejda se před 10ti lety odstěhoval do Německa za prací. Byl ředitelem jedné divize v automobilové továrně a při nějakém večírku se seznámil se svou nynější ženou Janou. Je také Češka a pracuje jako ředitelka charitativní nadace Nova. Vlastně díky ní teď jedu do Německa. Táta strejdovi volal, co vše se přihodilo, ten neváhal, domluvil s Janou mou spolupráci v nadaci jako asistentka a příležitostně zpěvačka při charitativních akcích a také ubytování u strejdy. Podle všech změnu prostředí potřebuju jako sůl.
Možná mají pravdu. A na práci se těším. Pomáhat a dělat radost potřebným mě snad přivede na jiné myšlenky a budu se snad cítit užitečná.

Vlak zastavuje. Probírám se ze zamyšlení a kouknu z okna Kolín. Nápis na ceduli je jasný, jsem na místě. Sesbírala jsem tašky z podsedačky a mířila si to uličkou ke dveřím. Vystoupila jsem a rozhlížela se. S úsměvem se ke mě řítil vysoký světlovlasý muž. Strejda. I přes chmurnou náladu se musím usmát. Neviděla jsem ho přes dva roky.
"Val, tak rád tě vidím!" vítá mě a nastavuje náruč.
"Strejdo! Jak ty to prosím tě děláš, že nestárneš a vypadáš pořád tak skvěle? No já tě neznat..." začala jsem se smát.
"Ty mi máš co povídat. Rosteš do krásy Val!" chválil mě, jako když mi bylo patnáct.
Byla jsem opravdu moc ráda, že ho vidím.
Vzal mi tašky a držíc se kolem pasu jsme šli k autu. Když jsme nasedli, strejda najednou zvážněl.

"Valeri,vím že to pro tebe nebude teď lehké, ale chci, abys to věděla předem." chvíli se odmlčel.
"Jana je těhotná."
Bác! Kdyby mi dal facku, nebolelo by to tolik.
"Gratuluju strejdo." sebrala jsem poslední síly k úsměvu.
Podíval se na mě a v očích měl starost.
"Nebudu lhát, že jsem teď v pořádku, ale zvládnu to, neboj se. A děkuju, že jsi mi to řekl."
Otočila jsem se dopředu a tím dala najevo, aby už jel.

Projeli jsme městem a vjeli do vilové oblasti. Všude okolo se tyčili honosné domy s živými ploty, velkými branami a bazény.
"Páni.." vydechla jsem.
Strejda se jen pousmál.
Zabočili jsme ke kovové bráně, která se po vyťukání číselného kódu otevřela a my dojeli po štěrkové cestě před dům.
Připadal mi ohromný. Starobyle kamenný, ale přesto moderní. Neuměla jsem to popsat, to kouzlo, krásu a sílu.

Auto zastavilo, strejda vytáhnul mé tašky z kufru a pobídl mě, abychom šli dovnitř.
Otevřel těžké dřevěné dveře a společně jsme vešli do haly.
("A tady bydlí jen dva lidi?") pomyslela jsem si s úžasem.

Na velkých, dlouhých schodech jsem uviděla Janu, jak spěchá dolů.
"Valerie! Vítej tady holčičko. Jsem ráda, že jsi dorazila v pořádku." S úsměvem mi podala ruku a pak objala.
Když jsem se na ni koukala, jak schází dolů, těhotenství na ní ještě nebylo vidět.. Jen při tom objetí jsem cítila mírně se vzdouvající se bříško.
Já, musím jim to přát! Věděla jsem, že to s početím také neměli jednoduché a za mé neštěstí nemůžou.
"Ahoj Jani. taky tě moc ráda vidím a děkuju za přivítání." usmála jsem se na ni.
"Strejda už mě informoval o té velké novině. Gratuluji!" myslela jsem to opravdu upřímně.
Podívala se na mě až provinile.
Zopakovala jsem jí to, co strejdovi.
"Jani, neříkám, že mě to nebolí, ale zvládnu to. Jsem za vás moc ráda a ze srdce vám to přeju." mrkla jsem na oba.
"Děkuji Val." řekla a obrátila se na strejdu.
"Ráďo, vezmi Val tašky a ukážeme jí její pokoj. Určitě si chce po dlouhé cestě trošku odpočinout."
Strejda s Janou se vydali po schodech nahoru a já je následovala. V patře bylo celkem sedm pokojů. Dvě ložnice, dvě pracovny, dva hostinské pokoje a teď už můj pokoj. Byl přímo naproti schodišti.
Když Jana otevřela dveře mého nového království, zatajil se mi dech.
Dveře do koupelny byly
kousek od ohromné postele, kde na každé straně stály noční stolky. Opodál byl umístěn toaletní stolek a veliká šatní skříň. Spací část byla oddělena paravánem od té obytné části místnosti. Tam byla umístěna sedací souprava, konferenční stolek, televize s DVDčkem, počítačový koutek, rádio a o stěnu byla opřená kytara. Vše završila veliká terasa s posezením a nádherným výhledem na město. Neměla jsem slov a připadal si jako ve snu. Takhle nevypadal ani náš byt. NÁŠ byt...posmutněla jsem.
Janě a strejdovi jsem moc poděkovala.
Se slovy, ať si odpočinu a v šest přijdu na večeři mě nechali o samotě.
Vybalila jsem si věci, osprchovala se, převlíkla a lehla si na postel. Usnula jsem rychle. Ale klidné spaní jsem neměla. Zase jsem měla TEN sen...


Valerie-2.část

27. října 2010 v 21:40 | Míša |  Příběhy
Jmenuji se Valerie Ulmanová a je mi 26 let. Mí rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři. Táta se odstěhoval do nedalekého města a znovu se oženil. Ani máma nezůstala sama a znovu se vdala. S manželem Jarkem má taky ještě 2 děti. 20ti letou Romanu a 10ti letého Honzíka. Mám to štěstí, že se všemi sourozenci mám skvělý vztah, i když nejblíž mi je Romča,se kterou jsem vyrůstala.
S tátou jsem se v dětství stýkala 2x do roka. On nikdy nebyl a není z těch, kteří umí vyjádřit své city a asi nám opravdu nebylo přáno.
Proto jsem teď ráda, že se naše vztahy tolik zlepšily.

Vystudovala jsem střední školu marketingu, ale po maturitě jsem pracovala jako asistentka ředitele jednoho ostravského hotelu.
Volný čas jsem trávila u koní, zpíváním v našem maloměstském sboru a zábavě s přáteli.
Muziku miluji od dětství a tak se není čemu divit, že jsem často navštěvovala hudební kluby.
Tam jsem se taky seznámila s Markem. Byl o 10 let starší a i přes jeho rošťácký kukuč jsem viděla, že je to muž, který má něco za sebou a snad i srovnané v hlavě, co vlastně chce.
Měl s kamarády rockovou kapelu a díky tomu jsme se v jednom klubu potkali. Nebyla to sice láska na první pohled, na tu nevěřím, ale i tak mě hodně přitahoval.
Po našem vzájemném sblížení s Markem jsem dostala nabídku zpívat v jejich kapele. Neváhala jsem a zanedlouho jsme se s Markem stěhovali do pronajatého bytu. Po roce byla svatba. Bylo mi sice jen 22, ale vdávala jsem se z lásky. Od kluků z kapely jsme se zanedlouho odloučili a založili si Duo Ulman. Zpívali jsme na oslavách, ať už narozenin, nebo svateb, nebo plesy a párkrát jsme hráli na
akcích dobročinných organizací.
Asi po roce jsem zatoužila po miminku, ale bohužel se dlouho nedařilo. Naše manželství se v té době hodně změnilo. Teď už vím, že díky mě.
Naše manželství se v té době změnilo na MUSÍME. Musíme měřit bazální teplotu, hlídat plodné dny, musíme plodit, teď na ten fotbal fakt nemůžeš...
Byla jsem zoufalá. Naše manželství šlo od desíti k pěti.
Ale po třech letech snažení jsme i já uslyšela od své gynekoložky tu kouzelnou větu : "Gratuluji, jste těhotná!"

"Promiňte, máte tady volno?" vyrušil mě mužský hlas z mého hloubání.
Zvedla jsem hlavu a pohlédla na sympatického mladíka, který za ruku držel svou přítelkyni.
"Určitě, místa je tu dost." odpověděla jsem se strojeným úsměvem.
To mi tak ještě chybělo! Kdo ví, jak dlouho se cestou koukat na zamilovaný pár.
("Tak a dost Valerie!!! Je z tebe nepřejícná kyselá baba") okřikl mě v duchu můj vnitřní hlas.
Koukla jsem z okna. Zástavka Brno, hlavní nádraží.
Povzdychla jsem si. To mě ještě čeká pěkný kus cesty.
Zavřela jsem oči, pohodlně se opřela a nechala se vlakem ukymácet do spánku, který tolik potřebuju.


Stoupám nahoru po schodech. Chodba je temná. Dveře našeho bytu se otevřou a v nich stojí Matek a objímá drobnou tmavovlasou holku. Poznávám v ní mladičkou zpěvačku bývalé kapely, Kristýnu.
Zůstávám stát. ("Co mám teď dělat?") začínám v duchu panikařit.
Pozdě. Kristýna mě zahlídne a pohledem plným vzteku se otočí na Marka.
"Vždyť jsi mi tvrdil, že se rozvádíš! Tak co tady dělá?!!"
Její pohled se stočí letmo ke mě a oči ji sjedou o kousek níž.
"Vždyť ona je těhotná! Ty jsi fakt prase!" zaječí, vrazí Markovi facku a utíká okolo mě po schodech jako zuřivý býk.
"Kiki!" volá na ni Marek a chce běžet za ní.
"Marku, prosím tě nechoď za ní." prosím ho.
"Dnes jsem byla u doktorky. To malé se konečně umoudřilo a ukázalo se. Budeme mít holčičku", pousměju se a pohladím si své, skoro 7mi měsíční
bříško.
Věděla jsem, že tu Marek někoho bude mít. Vím o tom už pár týdnů. Ale už kvůli té malé nepřestanu o jejího otce bojovat.
Marek se u mě zastaví a z očí mu jde vztek.
"Co tu děláš tak brzo? Měla jsi přijít až za hodinu! Nezajímá mě, kde jsi byla, nezajímá mě už nic okolo tebe! Všechno jsi to svou posedlostí po tom děcku zkazila! A teď mi to ještě kazíš s Kristýnou. Jsi fakt kráva!"
Vidím, jak se Markovy ruce napínají a žduchá mě do hrudníku.
Neudržím rovnováhu. Instinktivně se chytnu za bříško, schoulím se a padám.
"Marku, néééééé..."

"Haló, slečno, probuďte se!" někdo se mnou cloumá.
Otevřu oči. Mladý pár, ubíhající krajina, vlak...
Už zase se mi to zdálo. Když už to skončí?!
"Omlouvám se." pronesla jsem a otočila hlavu k oknu.
Sáhla jsem si na břicho. Bylo ploché. Už přes 2 měsíce je ploché...

Valerie-1.část

26. října 2010 v 15:34 | Míša |  Příběhy
Ahoj, konečně jsem se sem zase dostala. Ozvala se mi jedna Kelly fan Míša,která píše fan fiction..........takže,tady je 1.díl jejího příběhu.Díly budou pravidelně přibývat. Samozřejmě jsem zvědavá,až mi napíšete,jak se vám to líbí:)



Valerie - 1. část

"Val, už jsi hotová?" nakouknul táta do dveří
"Ještě minutku, prosím" odpověděla jsem, ale neotočila se.
Rozhlédla jsem se po svém dočasném útočišti, ve kterém jsem strávila přes dva měsíce.
Na stěnách visely fotky mých dvou nevlastních sester, táty, jeho druhé ženy Lady, kamarádky mé 16ti leté sestry Moniky a přítel 20ti leté sestry Venduly.
Nebyla jsem tady doma, i když po všem, co se stalo jsem se tady cítila dobře. Byl to pokoj mých sester. Venda už tři měsíce bydlí se svým přítelem a Monika je na intru. Měla jsem tak soukromí k přemýšlení, pláči a rozhodování, co dál.
A vlastně tady byla i pozitivní věc. Po 22 letech jsem se konečně sblížila s tátou.

"Val! Pojď už, nebo ti to ujede!" vyrušil mě táta z myšlenek.
Sebrala jsem z postele dvě velké sportovní tašky, naposledy se ohlídla a zavřela dveře.
"Už běžím tati."

Táta čekal u dveří. Vzal mi tašky a šel je uložit do kufru.
U auta stála i Lada. Bylo na ní vidět, že má slzy na krajíčku. Bože jak já nesnáším loučení!!!

"Val, prosím tě opatruj se tam, dej se trochu dohromady a ozvi se nám občas. Budeš mi chybět.."
To už se jí z oči draly slzy a pevně mě objala.
"Děkuju Ladi, určitě se ozvu. Pozdravuj ode mne holky."
Dala jsem jí pusu na tvář.
Je to skvělá ženská. I když jsem ji jako dítě nemusela, o to více ji mám ráda teď. A s tátou to taky nemá zrovna lehké. Je to paličák. Po kom já asi budu?...

Nasedla jsem za tátou do auta a rozjeli jsme se. Ještě jednou jsem se otočila na Ladu, která tam stála a mávala.
Opravdu odjíždím.
Nabrali jsme směr nádraží.

"Prosím tě řekni mi, proč jsi nechtěla letět Val? Teď se budeš několik hodin trmácet vlakem!" zeptal se mě asi po sté táta.
"Tati, znovu a naposled ti říkám, že jsem vám už tak dlužná za všechno, co jste pro mě za ty dva měsíce udělali. Nedávala jsem vám na byt, na jídlo, na nic! A ještě mi budete platit drahou letenku? Tak to ani náhodou!" rozohnila jsem se.
Vždyť víš, že to pro nás.."
"Dost tati prosím!" zarazila jsem ho.

Jsme na místě. Koukla jsem na hodinky. Mám 10 minut. Otočila jsem se zpátky k tátovi.
"Půjdu už na peron tati." Do očí se mi draly slzy.
"Děkuju ti moc za všechno. Mám tě moc ráda." objala jsem ho.
"Drž se Val. Mám tě rád." Tohle jsem slyšela po dvaceti letech. Za svůj život podruhé, co si pamatuju. Slzám už jsem se nebránila a nechala je volně koulet po tváři.
Táta mě od sebe jemně odtáhnul.
"Tady máš nové číslo na strejdu. Až přejedete hranice do Německa, zavolej mu, v kolik dojedete do Kolína. Jsem s ním domluvený, vyzvedne tě na nádraží." dával mi poslední pokyny.
"Tati, to nemusí! Nemáš u sebe jeho adresu? Dojela bych taxíkem.." namítla jsem.
Táta se pousmál.
"S tou tvou němčinou by jsi skončila nejlépe ve Francii, neblázni!" teď už se hlasitě smál.
Taky jsem se musela usmát. Měl pravdu. Ze základky si pamatuju sotva pár slovíček, možná nějakou gramatiku, ale to je vše. A teď mířím do Německa.
Musela jsem se vážně zbláznit.

Ještě jednou jsem tátu objala, políbila, přehodila si přes každé rameno tašku a vyrazila směrem k peronu.
Vlak už přijížděl. Našla jsem si volné kupé, pod sedačku skopla tašky a usadila se.
Chvíli trvalo, než se vlak rozjel. Sledovala jsem hemžení lidí na nástupišti, poskakování dětí, objímání a líbání zamilovaných páru.. Při pohledu na ně se mi udělalo smutno.
Vlak se rozjel a já se ponořila do svých myšlenek. Rekapitulovala jsem svůj dosavadní život.


Videa na podívání-Patty a Maite

16. října 2010 v 21:31 | pm |  Co se děje u Kellys
Ahojky,
dlouho jsem se neozvala,vím,ale co člověk nadělá....mám celkem dost starostí se vůbec někde uplatnit a stojí mě to docela hodně sil abych ty prozatímní neúspěchy nějak zvládla.Zatím se prostě nedaří no.
Tady jsou 2 hezký videa,který mě docela potěšily:)
                                                         

                                ............just watch it:)